Umožňuje-li ustanovení § 170 odst. 2 zákoníku práce, aby zaměstnavatel se zaměstnancem sjednal základní sazbu zahraničního stravného, anebo aby tuto sazbu jednostranně určil, rozumí se tím, že k tomuto sjednání či určení dojde s vědomím zaměstnance předtím, než zahraniční pracovní cestu nastoupí. Tak, jako není rozumného důvodu vycházet z toho, že účastníci budou jednat o základní sazbě zahraničního stravného až poté, co cesta proběhne, bylo by stejně v rozporu s informační povinností zaměstnavatele, aby zaměstnanec byl v průběhu cesty v nejistotě, za jakých podmínek pracovní cestu koná.
To platí nejen v případě, určí-li zaměstnavatel základní sazbu zahraničního stravného individuálně pro jednotlivého zaměstnance, ale i v případě, je-li tato sazba určena obecně vnitřním předpisem. Jde-li o takový případ, je třeba, aby zaměstnavatel s vydáním vnitřního předpisu zaměstnance nejpozději do 15 dnů seznámil (§ 305 odst. 3 zákoníku práce); způsob vyhlášení a formu seznámení zákoník práce nestanoví, mělo by to však být způsobem u zaměstnavatele obvyklým. Pro zaměstnance se však vnitřní předpis stává závazným nejdříve ode dne, kdy s ním byl řádně seznámen [srovnej § 301 písm. c) zákoníku práce].
Nejvyšší soud, 19. 5. 2020, 21 Cdo 2453/2019, https://1url.cz/Izvr8