Přestávka v práci a přiměřená doba na oddech a jídlo

Poskytuje-li zaměstnavatel zaměstnanci bez přerušení provozu nebo práce přiměřenou dobu pro oddech a jídlo, jde o pracovní dobu, za kterou zaměstnanci náleží mzda. S názorem odvolacího soudu, že zaměstnanci příslušela přiměřená doba na jídlo a oddech, protože „neexistoval žádný úsek směny, ve kterém by byl vyloučen nepředpokládaný výkon práce a ve kterém by dle vnitropodnikového předpisu mohl čerpat přestávky na jídlo“, nelze však souhlasit.

V případě, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci přestávku v práci na jídlo a oddech, dochází v daném časovém úseku k suspenzi pracovního závazku a přerušení výkonu práce, zatímco povinnost zaměstnavatele zajistit zaměstnanci přiměřenou dobu pro oddech a jídlo se vztahuje na případy, kdy výkon práce z provozních důvodů přerušen být nemůže, a zaměstnanec je povinen konat práci podle pracovní smlouvy nepřetržitě po celou směnu. V takovém případě je nepochybné, že přiměřená doba na oddech a jídlo se započítává do pracovní doby, neboť platí, že pracovní dobou je jakákoliv doba zaměstnance, kdy zaměstnanec pracuje, nebo je k dispozici zaměstnavateli, v souladu s vnitrostátními předpisy, či zvyklostmi.

Názor odvolacího soudu nebere dostatečně v úvahu, že zatímco nepřetržitě probíhající technologický proces, který nelze přerušit, vyžaduje průběžnou kontrolu a aktivitu zaměstnance, v daném případě tomu tak není. Je jistě správné, že je nutné vždy vycházet z konkrétního výkonu práce zaměstnance, nicméně odvolací soud náležitě neuvážil, že charakter práce zaměstnance umožňoval, aby denní řád zaměstnanců na pozici hasič, vycházeje z „předpokládaného“ průběhu směny, kromě jiného také stanovil přesný čas, kdy zaměstnanci mají čerpat první a druhou přestávku na jídlo a oddech, aniž by tím byl jakkoli dotčen výkon služby.

Je jistě možné, že nemusel být vyloučen „nepředpokládaný výkon práce“ v průběhu stanovených přestávek, avšak tyto svojí povahou nahodilé skutečnosti postrádají povahu soustavnosti prací, „které nemohou být přerušeny“. Jestliže by mělo být pro posouzení charakteru práce významné, že v průběhu čerpání přestávky v práci může někdy dojít k „nepředvídané“ nutnosti přestávku přerušit, bylo by možné vztáhnout tuto úvahu nejen na případy nepředpokládaného výkonu práce podle pracovní smlouvy, ale též třeba na případy plnění povinnosti zakročit k odvrácení škody ve smyslu ustanovení § 249 odst. 2 zákoníku práce.

Nejvyšší soud, 12. 6. 2018, 21 Cdo 6013/2017, https://bit.ly/2otmHiB