Osobní automobil a odpovědnost zaměstnavatele za škodu na odložených věcech

Zákoník práce nestanoví hlediska pro posouzení, které věci zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Vodítkem může být jen ustanovení § 226 zákoníku práce, podle kterého je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. Ze znění tohoto ustanovení lze usoudit, že za věci obvykle nošené do zaměstnání lze považovat především takové svršky a takové osobní předměty, které vzhledem k povaze pracoviště, místním a časovým podmínkám, zaměstnanci zpravidla do zaměstnání nosí; vedle oděvu může jít o peněženky, tašky, aktovky, u žen kabelky, přiměřené peněžní částky, hodinky, běžné šperky (prsteny, nikoli však např. cenná briliantová brož), v současné době i mobilní telefony.

Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.2006 (tj. předtím, než byl zrušen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce), za předměty obvykle nošené do zaměstnání považoval i obvyklé dopravní prostředky (nikoli však osobní automobily), které zaměstnanci používali při cestě do práce a zpět. Současná právní úprava však tento okruh věcí nepřevzala, a za věci obvyklé proto žádný dopravní prostředek nelze považovat. Tento závěr se týká nejen osobních automobilů, ale i kol, mopedů apod. Je jistě mimo pochybnost, že v dnešní době autem dojíždí do zaměstnání velká část zaměstnanců a „pro miliony obyvatel“ je to dopravní prostředek „z hlediska dosažitelnosti práce zcela nezastupitelný“. Nelze ovšem přehlédnout, že, kdyby zákonodárce chtěl zahrnout dopravní prostředky, které zaměstnanci používají pro cestu do zaměstnání a zpět, mezi věci (předměty) obvykle nošené do zaměstnání, jimž je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu, jistě by tento svůj úmysl v platné právní úpravě vyjádřil. Jestliže však (oproti předešlé právní úpravě) upravil znění ustanovení § 226 zákoníku práce do současné podoby tak, že z demonstrativního výčtu věcí, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání a jimž je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu, vypustil obvyklé dopravní prostředky, které zaměstnanci používají k cestě do zaměstnání a zpět, nelze takovou úpravu považovat za přehlédnutí, nýbrž za zcela jasně vyjádřený záměr zajistit bezpečnou úschovu jednak svršků a úměrně k povaze těchto věcí také odpovídajících osobních předmětů. Z tohoto důvodu nelze připustit jakýkoliv extenzivní výklad jdoucí nad daný zákonný rámec.

I když osobní automobil nelze považovat za věc (předmět), která se obvykle nosí do zaměstnání, nelze vyloučit odpovědnost zaměstnavatele podle ustanovení § 268 odst. 2 zákoníku práce. Odpovědnost zaměstnavatele podle tohoto ustanovení je však v případě věcí (předmětů), které se obvykle do práce nenosí, dána v plném rozsahu pouze tehdy, jestliže věc byla převzata zaměstnavatelem do zvláštní úschovy nebo způsobil-li škodu na této věci jiný zaměstnanec. To, zda zaměstnavatel převezme i věci, které se do práce obvykle nenosí, včetně dopravních prostředků, do zvláštní úschovy, vždy záleží na rozhodnutí zaměstnavatele, které bude zpravidla podmíněno i jeho možnostmi vytvořit prostor pro bezpečnou úschovu těchto věcí, včetně dopravních prostředků. Byla-li v projednávané věci možnost uložit klíče od osobního automobilu do trezoru, který zaměstnavatel zaměstnancům určil pro ukládání cenných věcí a předmětů (tedy věcí, které se obvykle do práce nenosí), neznamená to, že tímto úkonem (uložením klíčů od dopravního prostředku do trezoru) by zaměstnavatel přebíral do zvláštní úschovy i samotný automobil. Za zvláštní úschovu osobního automobilu je možné považovat jeho zaparkování na hlídaném parkovišti, které k tomu účelu zaměstnavatel zřídil. Nelze jím však rozumět parkoviště v areálu zaměstnavatele, které je pouze v dohledu vrátnice nebo hlídače, aniž by zaměstnavatel vrátnému uložil hlídat přesně určená parkovací místa.

Z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že škoda, jejíž náhrady se zaměstnanec v tomto řízení domáhá, mu vznikla odcizením osobního automobilu, který před započetím práce umístil (odložil) v areálu zaměstnavatele na místě, na kterém se takové dopravní prostředky obvykle umisťují. Nejednalo se o hlídaná parkovací místa, nýbrž zaměstnavatel toliko umožnil svým zaměstnancům zaparkování osobních automobilů používaných při cestě do zaměstnání a zpět ve svém areálu „mimo travnaté plochy“ způsobem uvedeným v jeho směrnici. Vzhledem k tomu, že nebylo ani zjištěno, že by automobil zaměstannce odcizil některý ze zaměstnanců zaměstnavatele, je správný závěr odvolacího soudu, že zaměstnavatel podle ustanovení § 268 odst. 2 zákoníku práce odpovídá zaměstannci za škodu na odloženém osobním automobilu jen do částky 10.000 Kč.

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci na odložených věcech podle ustanovení § 267 odst. 1 zákoníku práce nelze za věc (předmět), která se obvykle nosí do zaměstnání, považovat osobní automobil, který zaměstnanec používá k cestě do zaměstnání a zpět. Za osobní automobil, který zaměstnanec umístil v objektu zaměstnavatele na nehlídaném parkovišti, zaměstnavatel odpovídá pouze do částky 10.000 Kč, ledaže škodu na tomto automobilu způsobil jiný zaměstnanec zaměstnavatele (§ 268 odst. 2 zákoníku práce).

Nejvyšší soud, 23. 1. 2017, 21 Cdo 2345/2015, http://bit.ly/2nP6Clw