Na co chci poukázat a kde se může kratší pracovní doba svým způsobem negativně promítnout do posuzování práva zaměstnance na dovolenou, je případ, kdy má zaměstnanec kratší pracovní dobu rozvrženu do menšího počtu dnů v týdnu, než je dnů 5. Dle ustanovení § 216 odst. 3 zákoníku práce se sice též zaměstnanec, jehož pracovní doba není rozvržena na všechny pracovní dny v týdnu, posuzuje pro účely zjištění, zda splnil podmínky pro vznik práva na dovolenou, jako kdyby pracoval 5 pracovních dnů, ale jen za předpokladu, že je zaměstnán po stanovenou týdenní pracovní dobu (tedy na plný pracovní úvazek). Zaměstnanec pracující na kratší pracovní dobu takto posuzován není.
Vyjděme z tohoto zadání: Dvěma zaměstnancům trval pracovní poměr shodně od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2018 (tedy 3 celé kalendářní měsíce). Oba pracovali v kratší pracovní době sjednané se zaměstnavatelem v délce 20 hodin za týden. Celoroční výměra dovolené činí u zaměstnavatele 5 týdnů. Rozdíl mezi zaměstnanci byl v jejich rozvržení pracovní doby – prvnímu rozvrhl zaměstnavatel pracovní dobu do 2 dnů v týdnu (Po, Út) po 10 hodinách, druhý zaměstnanec měl klasický pětidenní pracovní týden ve směnách po 4 hodinách (Po až Pá). Jak se jim spočítá dovolená?
Jak vidno, jiné rozvržení pracovní doby vedlo u zaměstnanců ke zcela odlišnému posouzení jejich práva na dovolenou, a to jak co do druhu dovolené (dovolená za odpracované dny vs. poměrná část dovolené za kalendářní rok), tak co do její výměry (pro názornost v přepočtu na hodiny, které jim budou proplaceny – 10 hodin vs. 24 hodin).
Průvodce pracovněprávními předpisy, BMSS-START, 2018, č. 7-8