Působení odborové organizace u zaměstnavatele

Jednou ze zákonných podmínek, za nichž může odborová organizace působit u zaměstnavatele, je (vedle minimálního počtu zaměstnanců u daného zaměstnavatele) také požadavek, aby její oprávnění působit jako odborová organizace u zaměstnavatele a jednat bylo zakotveno v jejích stanovách. Zákoník práce neupravuje, jaké informace (údaje) je odborová organizace povinna uvést ve svých stanovách. Z obecné úpravy obsahu stanov uvedené do 31. 12. 2013 v ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. a od 1. 1. 2014 v ustanoveních § 218 a § 219 občanského zákoníku vyplývá, že stanovy sdružení (spolku) musí obsahovat alespoň název a sídlo sdružení (spolku), cíl činnosti sdružení (účel spolku), orgány sdružení, způsob jejich ustavování, určení orgánů a funkcionářů oprávněných jednat jménem sdružení (určení statutárního orgánu spolku a práva a povinnosti členů vůči spolku, popřípadě určení způsobu, jak jim budou práva a povinnosti vznikat), ustanovení o organizačních jednotkách (pobočných spolcích), pokud budou zřízeny, a zásady, podle nichž má sdružení hospodařit. V případě odborové organizace bude cílem (účelem) její činnosti ochrana a obhajoba práv a oprávněných zájmů zaměstnanců a jejich zastupování při kolektivním vyjednávání se zaměstnavatelem. Kromě toho (s přihlédnutím k výše zmíněnému požadavku uvedenému v ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce) musí stanovy odborové organizace obsahovat též údaj (údaje), z něhož lze dovodit její oprávnění působit jako odborová organizace u zaměstnavatele a jednat.

Odborové organizace mohou mít různě složitou organizační strukturu. Některé odborové organizace vznikají a působí pouze u jediného zaměstnavatele; v takovém případě je v jejich stanovách jistě uveden konkrétní zaměstnavatel, u něhož má odborová organizace působit. Jiné odborové organizace však mohou sdružovat zaměstnance více zaměstnavatelů. Nejvýznamnější odborové svazy v České republice, mezi něž patří i žalovaný, sdružují zaměstnance až několika stovek zaměstnavatelů a mají proto také velmi složitou organizační strukturu. Mohou se členit na jednotlivé organizační jednotky (základní organizace, sdružení základních organizací, krajská sdružení, oblastní či krajské organizační jednotky, seskupení členů apod.), případně pobočné organizace, které pak představují „těžiště“ činnosti (působení) odborové organizace nacházející se přímo u zaměstnavatele. Tyto organizační jednotky odborových organizací (resp. pobočné organizace) však nemají vlastní stanovy a jejich oprávnění působit u zaměstnavatele a jednat je třeba dovozovat ze stanov jejich „mateřských“ organizací. V těchto stanovách pak zpravidla (a celkem pochopitelně) nelze nalézt ustanovení o působení organizačních jednotek (pobočných organizací) u konkrétních – specificky určených – zaměstnavatelů, ale spíše o působení v určitém průmyslovém odvětví (hornictví, kovovýrobě, potravinářském či chemickém průmyslu aj.) nebo jiném oboru (školství, kultuře, dopravě, pojišťovnictví aj.). Kdyby bylo ve stanovách „mateřských“ organizací nutné uvést konkrétní zaměstnavatele, u nichž odborová organizace (její organizační jednotka, resp. pobočná organizace) působí, pak by tím byla neopodstatněně vytvářena formální překážka faktického uplatnění práv zaměstnanců garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami. Těžko si lze totiž představit, jak na to správně poukazuje odvolací soud, že by odborová organizace s tak rozsáhlou členskou základnou při každém rozšíření působnosti o dalšího zaměstnavatele měnila své stanovy.

Odborová organizace (její organizační jednotka, resp. pobočná organizace) je ve smyslu ustanovení § 286 odst. 3 zákoníku práce oprávněna podle stanov působit u zaměstnavatele a jednat nejen v případě, že v jejích stanovách je výslovně uveden konkrétní zaměstnavatel, ale také tehdy, jestliže zaměstnavatel podniká v určitém oboru či odvětví, ve kterém odborová organizace podle stanov působí.

Nejvyšší soud, 21. 12. 2017, 21 Cdo 2622/2017, https://bit.ly/2vSKK1c