Pružné rozvržení pracovní doby v praxi

Protože podstatou pružného rozvržení pracovní doby je určení základní pracovní doby, v níž je zaměstnanec povinen být na pracovišti, a vedle toho též volitelné pracovní doby, v jejímž rámci si volí začátek a konec pracovní doby, nelze se divit, že specificky posuzuje zákoník práce při tomto rozvržení i překážky v práci, ať už na straně na straně zaměstnance, nebo na straně zaměstnavatele.

Překážky v práci na straně zaměstnance

Jak vyplývá z ustanovení § 97 odst. 1, 2 a 4 ZP, překážky v práci na straně zaměstnance při pružném rozvržení pracovní doby se posuzují jako výkon práce jen v rozsahu, ve kterém zasáhly do základní pracovní doby (to neplatí v případě dočasné pracovní neschopnosti, kdy se zaměstnanci poskytuje náhrada mzdy nebo platu dle ustanovení § 192 ZP). Pokud jde ale o překážky v práci na straně zaměstnance vymezené přesnou délkou nezbytně nutné doby, po kterou přísluší zaměstnanci pracovní volno, nebo jde-li o činnost zástupců zaměstnanců, pak se posuzuje jako výkon práce celá tato doba. Za dobu 1 dne se považuje pro tyto účely doba odpovídající průměrné délce směny vyplývající ze stanovené týdenní pracovní doby nebo z kratší pracovní doby.

Pomineme-li případy dočasné pracovní neschopnosti nebo činnost zástupců zaměstnanců, kritériem pro správné posouzení zaměstnavatelem je rozlišení, zdali jde, nebo nejde        o překážku v práci na straně zaměstnance spojenou s pracovním volnem v přesně vymezené délce. Podle našeho názoru mezi takové překážky v práci patří např. svatba zaměstnance (příloha k nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci, přiznává zaměstnanci v tomto případě pracovní volno v délce 2 dnů na vlastní svatbu, z toho 1 den k účasti na svatebním obřadu; pokud se zaměstnanec účastní svatby svého dítěte nebo rodiče, pracovní volno se mu poskytne v délce 1 dne) nebo úmrtí nejbližších osob (dle stejného právního předpisu má zaměstnanec právo na 2 dny pracovního volna při úmrtí manžela, druha nebo dítěte a na další den k účasti na pohřbu těchto osob, resp. na 1 den k účasti na pohřbu rodiče a sourozence, rodiče a sourozence jeho manžela, jakož i manžela dítěte nebo manžela sourozence, a na další den, jestliže obstarává pohřeb těchto osob).

Naopak, do této kategorie bychom nezařadili – což ovšem nebrání zaměstnavateli, aby tak sám ve prospěch zaměstnance učinil – např. vyšetření a ošetření zaměstnance ve zdravotnickém zařízení, kdy má právo na pracovní volno na nezbytně nutnou dobu. To platí dle našeho názoru i pro případ, že zaměstnanec se v důsledku vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení v práci vůbec neobjeví, protože mu nezbytně nutná doba s tím související zabrala „celý den“. Máme zato, že touto skutečností se z vyšetření a ošetření nestává překážka v práci s přesně vymezenou délkou nezbytně nutné doby pracovního volna a není zákonný důvod postupovat přes průměrnou délku směny. Jak se vyjádřila AKV v jednom ze svých stanovisek, opačný názor by vedl v praxi k možným spekulacím zaměstnance o jeho dalším pracovním zapojení ve volitelné pracovní době (v té části pracovní doby, v níž má možnost volit si její začátek či konec). Zaměstnanec by mohl projevit tendenci se v rámci volitelné pracovní doby již do práce spíše nevrátit, protože nabude „jistoty“, že omluvenu a zaplacenu bude mít dobu odpovídající průměrné délce směny. Ta by mohla být navíc ve svém důsledku delší, než jakou dobu by jinak zaměstnanec strávil v zaměstnání, nebýt překážky v práci, resp. této průměrné délky pracovní doby pro příslušný den by zaměstnanec dosáhl tehdy, pokud se do zaměstnání již nevrátil. Kdyby se totiž vrátil a začal vykonávat práci, tak se mu z doby vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení započítá jen část spadající do základní pracovní doby.

Příklad

Zaměstnanec pracuje v pružném rozvržení pracovní doby, přičemž základní pracovní doba je stanovena od 10,00 hodin do 13,00 hodin a úseky volitelné pracovní doby od 6,00 hodin do 10,00 hodin a od 13,00 hodin do 18,00 hodin. Zaměstnanec se podrobí vyšetření ve zdravotnickém zařízení s tím, že nezbytně nutná doba s tím spojená připadne na dobu od 9,00 hodin do 11,00 hodin. Do pracovní doby zaměstnance zaměstnavatel započítá a náhradu mzdy nebo platu za překážku v práci zaplatí pouze za dobu od 10,00 hodin do 11,00 hodin.

Kdyby byl zaměstnanec nucen setrvat ve zdravotnickém zařízení až do odpoledních hodin (třeba do 15,00 hodin) a do zaměstnání již nepřišel, zahrne mu zaměstnavatel do pracovní doby dobu odpovídající základní pracovní době, tedy v délce od 10,00 hodin do 13,00 hodin. Pokud by do této doby připadla doba, ve které zaměstnanec čerpá (má čerpat) přestávku v práci na jídlo a oddech v minimální délce 30 minut, pak by se tato doba z pracovní doby odečetla ve smyslu ustanovení § 88 odst. 4 ZP.

Příklad

Týž zaměstnanec se zúčastní pohřbu svého švagra, a protože má právo na 1 den pracovního volna, do práce nenastoupí. Zaměstnavatel mu vykáže do pracovní doby časový úsek v délce 8 hodin, což odpovídá průměrné délce jeho směny vyplývající ze stanovené týdenní pracovní doby zaměstnance v délce 40 hodin.

Kdyby se zaměstnanec zúčastnil pohřbu např. svého vnuka, nařízení vlády mu zaručuje za tímto účelem pracovní volno na nezbytně nutnou dobu, nejvýše na 1 den. Není tedy vyloučeno, že zaměstnanec by se musel po uplynutí této nezbytně nutné doby do zaměstnání vrátit nebo by neprokázal potřebu delší nezbytně nutné doby k čerpání takového pracovního volna. V rozporu se zákonem nebude proto postup zaměstnavatele, kdy mu zahrne do pracovní doby dobu odpovídající základní pracovní době, tedy v délce od 10,00 hodin do 13,00 hodin. Domníváme se ale, že v praxi k tomuto nedochází a zaměstnavatelé s přihlédnutím k povaze této smuteční události poskytují zaměstnancům pracovní volno zpravidla na dobu celého 1 dne a tedy ve vazbě na průměrnou délku směny.

Práce a mzda, Wolters Kluwer, 2016, č. 6