Náhradní volno za práci přesčas

O čem je vlastně ta dohoda

Není pochybnost o tom, že aby vůbec mohl zaměstnavatel určit zaměstnanci za práci přesčas čerpání náhradního volna, musí o tom existovat dohoda mezi smluvními stranami pracovního poměru (ať už předem, nebo ad hoc po již vykonané práci přesčas). Zákoník práce přitom nevyžaduje pro tuto dohodu písemnou formu, byť ji lze z důvodu prokazatelnosti jen doporučit.

Setkávám se občas s názorem, že princip dohody je nutné vztáhnout též k samotnému termínu čerpání náhradního volna, tedy že zaměstnavatel nemůže v této věci rozhodnout sám. Takový názor nemá dle mého právní oporu a ve své podstatě by mohl diskvalifikovat samotnou možnost určit čerpání náhradního volna. Pokud by totiž zaměstnanec vyslovil nesouhlas s navrženým termínem, a to opakovaně, mohla by mezitím uplynout zákonem stanovená nebo se zaměstnancem jinak dohodnutá doba, ve které lze čerpání náhradního volna určit.

Jak vyplývá ze zákoníku práce, je to zaměstnavatel, komu svědčí právo rozhodnout, kdy konkrétně a v jakém rozsahu (maximálně však v rozsahu práce konané přesčas) bude zaměstnanci poskytnuto náhradní volno za práci přesčas. Samozřejmě za předpokladu, že k takové alternativě zaměstnanec obecně vůbec svolil (viz výše). Dohoda se zaměstnancem je tak o možnosti, nikoliv o přesném termínu čerpání náhradního volna.

Náhradní volno jako alternativa

Už z citace zákoníku práce na začátku a z následného výkladu muselo vyplynout, že náhradní volno za práci přesčas je alternativa. K příplatku ke mzdě nebo k platu za takovou práci. Zaměstnavatel ani zaměstnanec si ho nemohou vynucovat, aniž by se na případném použití této varianty dohodli. Je tím spíše zarážející, že někteří zaměstnanci jsou ochotni připustit, že jim z důvodu sjednání mzdy nebo stanovení platu s přihlédnutím k práci přesčas v určitém rozsahu nepřísluší mzda (plat) a příplatek, ale nárokují si čerpání náhradního volna. A jsou zaměstnavatelé, kteří jim náhradní volno v takovém případě skutečně poskytnou.

Je to nesmysl. Pokud z dohody o mzdě nebo z právního předpisu vyplývá, že zaměstnanci nenáleží za práci přesčas peněžité plnění (mají to zohledněno ve výši mzdy nebo platu), nemůže mu z logiky věci náležet ani náhradní volno, které se poskytuje jako alternativa k nim. Zaměstnavatel ve mzdové sféře by poskytnutím náhradního volna vlastně zpochybnil uzavřenou dohodu o mzdě, zaměstnavatel v platové sféře by riskoval, že jeho postup bude označen za vynakládání finančních prostředků bez péče řádného hospodáře (poskytnutí platu v situaci, kdy zaměstnanci nepřísluší).

Práce a mzda, Wolters Kluwer, 2020, č. 4