Dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci

Na čí straně je to překážka v práci?

Jednou z velmi diskutovaných otázek v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru pro dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci, je to, jak posoudit dobu od doručení lékařského posudku s takovým posudkovým závěrem do skončení pracovního poměru uplynutím výpovědní doby. Jestli jako překážku v práci na straně zaměstnavatele (nejspíše dle ustanovení § 208 ZP a tedy s náhradou mzdy nebo platu pro zaměstnance ve výši průměrného výdělku), nebo naopak jako překážku v práci na straně zaměstnance (zákonem neupravenou a logicky bez náhrady mzdy nebo platu).

Pokud by se chtěl zaměstnavatel opřít o soudní judikaturu, ta se tímto problémem zabývala výslovně zatím jen na krajské úrovni. Konkrétně jde o rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. 23 Co 619/2011. Zmíněný krajský soud dovodil, že zákoník práce neupravuje výslovně režim a mzdové (platové) nároky zaměstnance od okamžiku, kdy nemůže pro svoji zdravotní nezpůsobilost konat práci, do doby skončení pracovního poměru. Za nepochybné považoval to, že za uvedené období zaměstnanci nemůže náležet mzda (plat), protože ta přísluší za vykonanou práci a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele z objektivních důvodů vykonat v rozhodném období nemohl. Co se týče případného práva na náhradu mzdy (platu), dospěl krajský soud k závěru, že žádný právní předpis za dané skutkové situace (kdy zaměstnanec nebyl pro své zdravotní omezení schopen téměř jakékoliv práce) povinnost zaměstnavateli nahradit mzdu (plat) zaměstnanci neukládá.

Musím ovšem zdůraznit, že krajský soud řešil případ zaměstnance, kterému byla přiznána invalidita III. stupně, a jeho další pracovní uplatnění bylo proto velmi omezené včetně možnosti jeho převedení na jinou práci dle ustanovení § 41 odst. 1 ZP. V tom je zřejmě i klíč k celé otázce a nepřímo ho potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu. Ve svém rozhodnutí ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009, uvedl dovolací soud, že právo na náhradu mzdy (platu) z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele dle ustanovení § 208 ZP může mít zaměstnanec jen v případě, že je sám schopen (zejména vzhledem ke svému zdravotnímu stavu) a připraven konat práci podle pracovní smlouvy a jestliže tedy nemůže práci podle pracovní smlouvy vykonávat jen v důsledku postupu zaměstnavatele. Pokud ale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nejenže není schopen konat práci podle pracovní smlouvy, nýbrž není dokonce schopen jakékoliv práce a nepřipadá v úvahu ani změna sjednaného druhu práce, ani převedení na jinou práci, je vyloučeno, že by mohl mít právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 208 ZP. Kdyby zdravotní stav zaměstnance připouštěl výkon jiné práce u zaměstnavatele a tedy realizaci převedení na jinou práci ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 ZP, teprve pak by se dalo uvažovat o překážce v práci na straně zaměstnavatele a o náhradě mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku pro zaměstnance.

Jak po novele ZP?

Popsanou situaci vyřeší až novela zákoníku práce, která už delší dobu „leží“ v Poslanecké sněmovně, neprošla ještě druhým čtením a jejíž původně avizovaná účinnost od 1. 7. 2017 je v současné době již technicky nemyslitelná. Ať už bude novela přijata s účinností k jakémukoliv datu, nejspíše dojde jejím prostřednictvím (až na výjimky) ke zrušení právní úpravy převedení zaměstnance na jinou práci. Jednostranná změna druhu práce tímto způsobem bude v zákonem vymezených případech nahrazena povinností zaměstnavatele nabídnout zaměstnanci jinou vhodnou práci (co do zdravotního stavu a kvalifikace). To bude platit i pro případ, že zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost.

Novela počítá s tím, že pokud zaměstnavatel zaměstnanci jinou vhodnou práci nabídne, ale tento ji odmítne, půjde o překážku v práci na straně zaměstnance, při níž nebude zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu. Kdyby ovšem zaměstnavatel jinou vhodnou práci pro zaměstnance prokazatelně měl, nicméně mu ji nenabídl, nebo by žádnou vhodnou prací nedisponoval a tedy neměl zaměstnanci co nabídnout, pak bude uvedená doba posouzena jako překážka v práci na straně zaměstnavatele s právem zaměstnance na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

Průvodce, BMSS-START, 2017, č. 6